Úvod > Historické sbírky > Šulcovka - falešná papírová zlatka

Šulcovka - falešná papírová zlatka

„Šulcovka“ - falešná papírová zlatka z třetí čtvrtiny 19. století

Nejen na Novopacku a Bělohradsku, ale v celém širokém okolí způsobila v sedmdesátých letech 19. století veliký rozruch aféra s paděláním papírových zlatek. Jednu takovou padělanou zlatku máme i v našem muzeu. Velmi pěkně popisuje celou událost Karel Václav Rais v prvním díle svým vzpomínek. Dovolte mi, abych podle nich velice volně a stručně vyprávěl: Mladoboleslavský berní Eduard Svoboda v létě r. 1873 zpozoroval, že jsou ve městě falešné zlatky. Nakonec byl při jejich šíření dopaden Antonín Hilmar a při prohlídce v jeho obydlí v Nové Pace se našly další usvědčující materiály. Ukázalo se, že pocházejí od jistého Antonína Šulce z Bělohradu, který se však přestěhoval do sousední Nové Vsi. Antonín Šulc byl synem půlstatníka v blízkém Svatojánském Újezdě a narodil se 7. března 1826. Později šel sloužit do panského dvora Okrouhlého, ale od mládí prý rád kreslil a maloval. Byl obchodníkem s plátny, ale maloval nejen pokoje, ale i obrazy. Dokonce namaloval Bělohrad na divadelní oponu. Pohyboval se prý i mezi místními podnikateli, když nad Horní Novou Vsí hledali uhlí. Rais se později dozvěděl, že Šulc byl dvakrát zavřen, protože dělal papírové peníze ( r. 1854 dvouzlatky, později prý pětky, r. 1870 desítky). Pak obdržel další tresty ( čtvrtý v Hradci Králové, kde dostal doživotí, ale byl osvobozen pro nedostatek důkazů). K. V. Rais píše: „ Že výrobcem je Šulc, soudilo se všeobecně, na Novopacku říkali těm zlatkám „Šulcovky„. Mezi lidmi byla i řeč taková, že má tu výrobu znamenitě zařízenou : formičky a vše potřebné že má skryté kdesi u dveří a při každém jejich otevření, tím pohybem, že se jedna zlatka vytiskne„.

V roce 1873 si koupil starý špejchar na návsi v Horní Nové Vsi za 1 100 zlatých. Po přestavbě domu asi v následujícím roce udělali četníci u Šulce rozsáhlou prohlídku a během dlouhého hledání, kdy našli mnoho usvědčující materiálu, objevila komise to nejdůležitější – hledanou padělatelskou dílnu. Po osmihodinové prohlídce byl zatčen Antonín Šulc a jeho syn Bertold, který s otcem patrně spolupracoval. Otec už prý syna po cestě k soudu do Mladé Boleslavi, přes Starou Paku a Turnov přesvědčoval, aby vše vzal na sebe, že je ještě mladý a vrátí se. Další popis jednání je opravdu ještě zdlouhavý. Antonín Šulc byl odsouzen na doživotí, jeho syn Bertold Šulc na dvanáct let, Antonín Hilmar snad dostal dva roky. Lidé čekali na výsledek soudu s napětím a zvláště na to, zda některý obžalovaný prozradí spoluviníky – odběratele. To se ovšem nestalo. Antonín i Bertold Šulc byli uvězněni v kartouzské věznici. Oba se vždy prý chovali slušně. Otec maloval „krajiny, rozličné výjevy z přítomna i minulosti, obrazy svatých, divadelní dekorace, dělal kopie, vymaloval kostel v Radimi aj. Pro chrám kartouzský a také bělohradský vymaloval křížovou cestu (později byly prý prodána, tuším, do Libštátu)„. Syn Bertold se ve vězení vyučil řezbářství a vytvořil řadu pěkných věcí. Amnestován byl až v době, kdy si odbyl většinu trestu. Zemřel na tuberkulozu ve třiačtyřiceti letech. Jeho otec Antonín zemřel ve Valdicích v roce 1892. Tento příběh o dvou zmarněných životech jsem volně a velice stručně převyprávěl podle Karla Václava Raise.

Autor: Miloslav Bařina